Den 16
Blahobyt a bohatství v jiném rozměru
Co si představíš pod pojmem blahobyt a bohatství? Co to znamená, když je někdo bohatý?
Soňa F., 48 let: Často je život hektický, plný spěchu, stresu, nedostatku času. Někdy se mi o tom v noci i zdá, zase jsem něco nestihla a někde přišla pozdě... Je to jak rozjetý vlak, ze kterého se nedá vyskočit.
Člověk plánuje 3-5 dní dopředu, aby si rozvrhl síly, chodí brzy spát, aby mohl další dny pilně pracovat. Pak už plánuje týdny dopředu, aby se měl na co těšit, všechno pěkně nalinkované a přesně naplánované, jak taky jinak?
A pak se najednou čas zastaví, místo běžné chřipkové epidemie je epidemie koronavirová a je čas na všechno, co člověk šidil a dlouhou dobu odkládal. Žije ze dne na den a neví, co bude zítra. Pro někoho nejistota, pro jiné slastná úleva.
Konečně má čas na tu knížku, co si půjčil už před měsícem z knihovny a je na straně 15, má čas si popovídat s dcerou a zjistit, že je vlastně stejný workholik jako jsem já. A najednou spolu trávíme dlouhé hodiny na kole či na procházce, pouštíme se spolu do renovace zahrady a sázení a pěstování zeleniny i květin, cvičíme spolu jógu a uklízíme celý byt a vaříme různá zdravá jídla.
Kéž by ten čas zůstal stát a dál už se nehýbal, mohlo by to tak zůstat na pořád...
Když hovoříme o blahobytu a bohatství, často vyvstávají myšlenky na peníze a majetek. Psychologové ale mluví o dalším druhu bohatství. Tím je:
ČASOVÉ BOHATSTVÍ, což je idea spočívající v tom, že máme dost času na činnosti, které chceme dělat (včetně nicnedělání) bez toho, abychom měli pocit, že nestíháme.
Čas je zvláštní. Nedá se nashromáždit, nedá se zdědit ani půjčit. Plyne a my jej spolu se svou prací směňujeme za peníze. Opačně to ale tak snadno nefunguje.
Cassie Mogilner a kol (2016) provedli m.j. experiment v kavárně, kde účastníci měli řešit hlavolam se slovy, ve kterých byla přeházená písmena, výměnou za poukaz. Ta slova se týkala buď peněz nebo času.
Během práce je pozorovali, a když odcházeli, změřili, jak šťastni a spokojeni se cítí.
Ukázalo se, že to, jak bylo jejich zaměření nasměrováno (čas X peníze), mělo obrovský vliv na to, jak trávili svůj čas v kavárně (sociální kontakty X práce).
Ti, kteří řešili slova týkající se času věnovali mnohem víc času sociálním kontaktům než práci na hlavolamu. Nejen to. Při odchodu byli šťastnější než ti, co se soustředili na peníze, a i než ti v kontrolní skupině.
Dochází tedy k závěru, že soustředění se na peníze motivuje k práci, což může být za určitých okolností přínosné, nicméně věnování času práci (i když produktivní)
neznamená větší pocit radosti (naopak).
Čas a sociální kontakty jsou nepochybně významné pro spokojený pocit radosti (více o tom ve dni 17), ovšem není práce jako práce ;) To už víme.
Ashley Whillans a kol. (2016) dochází ve své vědecké práci zahrnující šest studií k závěru, že upřednostňování času před penězi je spojeno s větším pocitem radosti. V diskusi zmiňují, že tato preference ovlivňuje celou řadu zásadních rozhodnutí jako je volba kariéry, kratší pracovní doby, vyšších nákladů na bydlení, aby bylo možné bydlet blíže práci a kratší dobu dojíždět a podobně. Ty vedou nejspíše k tomu, že lidé mají více času na aktivity, které si více užijí. Kauzalita ale není zatím jasně určena.
Hal Hershfield a kolegové (2016) rovněž v několika studiích zjistili, že ač většina lidí (USA) preferuje peníze před časem, ti, kteří preferují čas jsou šťastnější. Zajímavé byly některé důvody lidí, kteří preferují peníze. Byly mezi nimi samozřejmě důvody jako nedostatek peněz na placení účtů, studentských půjček apod., mě ale zaujaly jiné: Čím více budu mít peněz, tím dříve budou moci jít do důchodu, nebo cestovat, užívat si zážitků... Možná se pletu, ale můj osobní dojem je, že ti, kteří preferují čas, si některé z těch aspektů užívají již teď (i když možná ne v takovém materiálním zabezpečení), zatímco někteří z peněžní skupiny na totéž stále čekají a vlastně to odkládají na neurčito.
Jan N., 31 let:Ke konci studia divadla a výchovy na JAMU jsem se vyučil kominíkem.
Schopný řemeslník se uživí a pokud mu život nenadělí majetky, nemoc či rodinu, může si sám určit, jak se svým časem naloží. Já se věnuju alternativnímu divadlu, současnému tanci a udržitelnému cestování. Kominická sezona mi končí v prosinci, po svátcích většinou dokončím resty, připravím se na cestu a vyrážím do ciziny.
Za udržitelné cestování považuju takové, které zohledňuje stav klimatické změny a akcentuje minimalizaci ekologické stopy. Je to snaha omezit spotřebu jídla a vznik odpadu, upřednostňování stopování, chůze, kola a vlaku před létáním; tempo spíše pomalejší; vůle si připlatit za férové, autentické služby a produkty; i snaha se vzdělat, pochopit tamní sociální nerovnosti a životní situaci místních.
Minulé léto mi dvě přítelkyně ukázaly cestování na kolech (jely z Arménie, resp. z Oděsy, já jen ze Zakarpatí přes Slovensko do Olomouce), tak jsem tentokrát chtěl zkusit jet na kole - lednu z ČR na Balkán, snad k moři, snad nějak do Izraele. Cestu či směr znám, stopoval jsem párkrát do Istanbulu a před dvěma lety do Íránu, takže mám po cestě záchytné body - přátele, u nichž budu moci strávit případné deštivé dny, zregenerovat se, poslechnout si, co se v zemi událo, a naplánovat si další úsek cesty.
Tohoto roku jsem si na cestu dopřál 4 měsíce času - cca do května. Mám dojem, že právě schopnost&možnost (empowerment) udělat si na delší cestu čas je největší výzvou. Finance, fyzička nebo zkušenosti nejsou takovou překážkou, jakou se můžou zprvu zdát.