Den 13
Proč to děláme?
Veronika K., 24 let: Celý život se věnuji tanci. Od malička jsem tancovala a od patnácti let začala tanec trénovat a předávat své zkušenosti dál. Otázka motivace pro dosažení vlastních cílů je velmi důležitá pro každého mladého sportovce a trenéra, ale sama jsem poznala, jak velký rozdíl je mezi motivací a motivací.
Jako malá jsem byla rozená „soutěžačka“. A když je člověk soutěžák, vidí v cíli jen jeden stupínek – a to ten nejvyšší. Dokud jsem tedy byla soutěžní tanečník, vždy jsem se motivovala výsledkem: „Chci být nejlepší a nejlepší znamená vyhrát. Znamená to vyhrát se svým týmem, ale v tom týmu být ta, která stojí na středu.“
Trenéři nám vždy říkali, že musíme tancovat srdcem, ne pro medaile. To jsem nikdy nedokázala pochopit… pro co jiného tancuji, když ne pro medaile?
Pak je tu ale ta mnohem silnější motivace, která vás nutí jít dál i přes to, že z dané věci nic nemáte. Jsou to momenty, kdy si začnete uvědomovat, že danou věc milujete, pro to jaká je a ne pro to, co vám přináší.
Finále mistrovství světa. Měla jsem nejsilnější tým. Mistrovství světa, kde jsme třikrát po sobě brali medaili, ale nikdy tu nejvyšší. Dotančily. Přišla jsem k nim a všechny plakaly. Nevěděla jsem co se děje, začaly mě objímat a já začala plakat taky. „Proč pláčete vy kozy?“ zeptala jsem se vzlykáním. „Protože to bylo naposled, co jsme tuto formaci tancovaly – ať to dopadne jakkoliv, pro nás jsme vyhrály ten nejlepší tým a tu nejlepší trenérku.“
Nakonec jsme byly 4. Bramborová medaile, nejhorší. Selhala jsem – pomyslelo si mé staré já. Jenže pak jsme vyšly ven z haly a holky se začaly radovat… Podařilo se mi to.
Dělám věci pro radost, zážitky a nové zkušenosti – mé i mých svěřenců. Trenér může být dobrým jedině tehdy, když je ochoten dělat to naplno. Naplno i v době kdy se mu nechce, naplno za mizerný nebo žádný plat, obětovat svůj volný čas ve prospěch naplnění volného času druhých, pro slzy štěstí svých svěřenců.
Existuje celá řada teorií, proč jsme motivování dělat to, co děláme. Jedna z nich je koncept vnější a vnitřní motivace (Edward L. Deci):
VNĚJŠÍ MOTIVACE nás angažuje do činností s vidinou získání vnějších odměn nebo vyhnutí se trestům. Jsou to třeba známky, poznámky, ocenění, medaile ap.
VNITŘNÍ MOTIVACE nás angažuje do činnosti skrze prostý fakt, že si užíváme tu aktivitu samu o sobě.
Ve studii, kterou organizoval Edward Deci (1971), účastnící skládali 3D tvary/puzzle (SOMA) a to během tří návštěv, ve třech dnech. Podle vzorů na papíru měli v časovém limitu skládat tvary. Pokud se jim to včas nepodařilo, bylo jim ukázáno, jak na to.
Návštěva 1: Všichni se účastnili (hráli s 3D puzzlemi) bez toho, aby dostali zaplaceno.
Návštěva 2: Polovina účastníků dostala za každý úspěšně zvládnutý tvar zaplaceno a polovina si hrála jen tak (zdarma), jako minule.
Návštěva 3: Skládání bylo stejné jen s tím, že všem řekli, že nedostanou zaplaceno, neboť peníze byly vyčerpány.
Výsledkem bylo celkem předvídatelné potvrzení, že externí motivace (zde peníze) zvyšuje motivaci a výkon, co je ale podstatné, v okamžiku, když byla motivace odňata, klesla motivace výrazně pod původní úroveň.
E. L. Deci, R. Koestner & R. M. Ryan (1999) na základě metaanalýzy 128 studií dochází k závěru, že všechny odměny (vnější motivace) oslabují vnitřní motivaci svobodné vůle.
James Heaton (2013) ve svém článku varuje před tím, abychom míchali motivace a uvádí příklad kolegyně, která často a ráda četla různé knihy pro potěšení a poučení. Jednoho dne si v práci (v rámci interního rozvojového programu) dobrovolně zvolila přečíst určitou knihu s tím, že za čtrnáct dní o svých zjištěních podá zprávu kolegům. Tento úkol byl dobrovolný, nebyl nijak těžký a zdálo se, že se jí nemůže protivit.
Tato kolegyně vždy zodpovědně plnila všechny své úkoly a plnila je dobře. Ne však tento. Po čtrnácti dnech, kdy přišel čas na její zprávu pracovní skupině, tento a jenom tento úkol nebyl splněn. A to ani po dvou měsících. Úkol byl určen jako prioritní. Bez efektu.
Nakonec jim prozradila, že tento úkol (kromě toho, že jej nedokončila) jí zabránil číst i cokoliv jiného po celou tu dobu. Úkol měl významný negativní dopad na její potěšení ze čtení knih obecně. Kdykoliv vzala do ruky jakoukoliv knihu, okamžitě si vzpomněla na TU knihu z práce a její závazek. To zabilo veškerou motivaci číst cokoliv jiného mimo práci. Raději dělala úplně něco jiného.
Edward Deci a další dochází k závěru, že externí motivace ničí interní motivaci - potěšení. Já bych jejich experimentální zjištění přeformuloval obecněji: Jedna motivace může oslabovat motivaci jinou.
Steven Reiss je totiž k rozdělení na vnitřní a vnější motivaci kritický a v knize Myths of Intrinsic Motivation (2013) mimo jiné v kapitole 3 argumentuje, že za každou vnější motivací je možné nakonec najít motivaci vnitřní. To, co se zdá jako vnější motivace, je jen prostředek nikoliv motivace. Rozdělování na vnitřní a vnější motivaci podle něj jen zaměňuje vnitřní motivy s chováním a aktivitami, které je uspokojují.
Dále v kapitole 5 uvádí, že s kolegy detailně studovali lidské potřeby (70000 lidí na 4 kontinentech) a odvodili a vědecky potvrdili 16 univerzálních cílů, které jsou vnitřní motivací a jsou nám všem (v různé míře) hluboce vlastní. Patří mezi ně:
- Přijetí (sebe sama - ve smyslu sebepojetí a sebeúcty spíše než přijetí do skupiny).
- Zvídavost (touha rozumět).
- Potrava (touha po jídle).
- Rodina (touha po dětech a trávení času se sourozenci).
- Čest (touha po dobrém charakteru).
- Idealismus (touha po sociální spravedlnosti).
- Nezávislost (touha po samostatnosti).
- Řád (touha po struktuře).
- Fyzická aktivita (touha po svalovém cvičení).
- Moc (touha po vlivu nebo vedení).
- Romantika (touha po kráse a sexu).
- Úspory (touha sbírat a hromadit).
- Sociální kontakty (touha po kamarádství a sociálních kontaktech).
- Postavení (touha po respektu založeném na sociálním postavení).
- Klid (touha po bezpečí).
- Pomsta (touha konfrontovat ty, kteří se provinili/ublížili).
Možná (a zdá se mi to pravděpodobné) je např. finanční motivace (tedy externí) vlastně jen vnitřní motivací po hromadění nebo zprostředkovaně některá jiná motivace uváděná prof. Reissem.
Domnívám se, že částečné nebo úplné přenesení naší pozornosti na jiný motivátor, který nemusíme mít pod kontrolou, a který může být naplňován i jinými činnostmi a okolnostmi může efekt oslabení vysvětlovat. Ať je to externí motivátor nebo prostě jen jiná motivace, dopady takovéto změny pozornosti mohou být pro pocit potěšení neblahé. Můj názor je, že:
pro motivaci je podstatné, jak činnost vnímám a s čím si ji myšlenkově spojuji.
Činnost samotná nejspíš není tak důležitá. Vnímání situace se důležité zdá. Vzpomínám si na scénu z knihy Marka Twaina: Dobrodružství Toma Sawyera: Tom měl za trest natřít plot. Ačkoliv jej to nebavilo, dělal to hrdě a kamarádovi Benu Rogersovi toto vylíčil jako něco výjimečného. "Práce? Čemu říkáš práce? ... Říkej si tomu, jak chceš, já si to užívám. ... Možná jen jeden z tisíce chlapců, možná jeden z dvou tisíc, může dělat něco takového." Benovi, který šel původně plavat a ve kterém vzbudil touhu si to také zkusit, po mnoha okolcích, nakonec za jablko natírat dovolil.
Dobré je, že i když situace nemůžu často ovlivnit, vnímání těchto situací ano. Může se to zdát obtížné, ovšem své myšlenky můžu mít pod kontrolou jako málo co jiného.
Daleko jednodušší je však být v situacích a prostředích, které žádoucí vnímání podporují. V té souvislosti doporučuji film Summerhill, demokratická škola, který je založen na skutečnosti. Pokud nemáš čas na celý film, koukni aspoň na 65 sekund od 41:04 - 42:10.
Daniela H., 24 let: Studuji medicínu a při učení na zkoušky se setkávám s mnoha zajímavými tématy, o kterých bych chtěla vědět více. Chtěla bych si dohledávat informace a znát problematiku více do hloubky. Často se však setkávám s tím, že na to při velkém objemu učiva a vysokém počtu zkušebních otázek nemám čas.
Na zkoušku pak jdu s tím, že sice ke každé otázce něco řeknu, ale nemám pocit, že bych do problematiky pronikla tak, jak bych ve skutečnosti chtěla. Pak z hodnocení ani nemám takovou radost. Správnou motivací by neměl být úspěch u zkoušky, ale hlubší znalost a opravdové porozumění tématu.
Sociální sítě
Ti, kteří na úvodní obrazovce odpověděli, že nechtějí být šťastnější se nedozvědí to, co Ty. Tobě ale prozradím, co se stalo, když klikli na tlačítko NE. Byli přesměrováni na Instagram. To je totiž jedno z míst, které k menší spokojenosti přispěje.
Lze dovodit a ukázat pozitivní dopady sociálních sítí (např. přímá komunikace mezi přáteli),
jak popisují Moira Burke a kol. (2010). Titíž autoři ale zároveň naznačují, že konzumace velkého množství obsahu může vést k pocitu osamění a odcizení. Zdá se, že užívání sociálních sítí má obecně spíše negativní dopady.
Není to jen z důvodu sociálního srovnávání při pasivním procházení, o čemž jsme diskutovali ve dni 5, ale také z toho důvodu,
že počty sdílení, lajky a srdíčka, která dostáváme na sítích Instagram, Facebook, Twitter a ostatních podobných, jsou pro nás motivací, která zabíjí naše potěšení z věcí
a činností samotných.
Tyto sítě a jejich běžný způsob používaní mají vliv na sebevědomí a činí nás postupně závislými na schválení ostatních a užíváním samotném, které není nepodobné jiným závislostem. Negativně může ovlivňovat vztahy, zdraví, kvalitu spánku a spokojenost.
Frederike Oschinsky a kol. (2019) v jejich studii dochází k závěru, že sociální sítě (zde konkrétně brouzdání po Facebooku) vede k významně vyšší míře nesoustředění než používání technologií například při psaní dopisu. Ve dni 20 si ukážeme, jak je soustředění důležité nejen pro výkon, ale především pro pocit radosti a spokojenosti.
Používání sociálních sítí spíše pro přímou komunikaci a omezení konzumace velkého množství obsahu (brouzdání) zlepší můj pocit spokojenosti.
Zkušenost Zuzanky (popsaná níže) přesahuje tuto kapitolu, ale když už jsme se k sociálním sítím dostali...
Zuzka B., 25 let: Na sociálních sítích trávím průměrně 7h denně. Začíná to už od noci, kdy se budím a tím se zabavuju. Podívám se na Instagram, jestli se náhodou něco nezměnilo nebo nějaký bloger nepřidal nový příspěvek.
Pak za nedlouho usnu a ráno to začíná nanovo od času, kdy mi přijde zpráva od přítele na dobré ráno. V práci, kdy není co dělat, tak zase najedu na Instagram a lustruju po influencerech a obdivuji jejich životy.
Alespoň se to snažím omezovat v okruhu rodiny a přátel, jelikož být jediná, kdo datluje není pěkný pohled. Občas mě zamrzí a snažím se toto vše omezit, ale je to jako droga mít vše pod kontrolou a nedej bože, aby mi unikla nějaká novinka. Dle mého názoru a jak to vnímám, tak sociální sítě hodně ovlivňují každou osobu, která si oblíbí nějakého influencera a snaží se jej napodobit a mít taky tak skvělý život. Ale to, že ukazuji jen to, co chtějí abychom viděli a nevíme, že za dveřmi je to úplně jinak nám už nedochází. Takové datlování a surfování má určitý vliv na okolí, které už pomalu přestanete vnímat. Začínáme se od ostatních odcizovat. Protože se uzavřeme do toho našeho virtuálního světa a nic ostatní nás nezajímá. Nejsmutnější na tom je, že místo toho, abychom zavolali našim rodičům, se raději 3h díváme na Instagram apod. To samé platí, když jsme v restauraci s kamarády. Něco důležitého se probírá, a jak se ztratíme v tom našem světě, tak přestaneme vnímat o co šlo, a pak to dopadne tak, Že když to vidí jeden u druhého tak to bude napodobovat, protože když on se dívá na něco, tak já taky. Proto se občas stane, že místo přátelské schůzky, kde ostatní budou mezi s sebou debatovat, si jen vyměňují a ukazuji vtipná videa nebo příspěvky od blogerů.
Toto je kolotoč, ze kterého aby člověk Šel ven, tak si musí ujasnit priority a začít žít v realitě.