Den 6
Proč dopad událostí není takový, jaký odhadujeme?
Kromě toho, co jsem už zmínil existují i další důvody, proč si nevybírám a nerozhoduji se tak dobře, jak bych mohl.
Hédonická adaptace
Ve dni 1 jsme zmínili srovnání výherce loterie a ochrnutého dva roky po události. To je hédonická adaptace. Uvykneme si na pozitivní i negativní stimuly, které nás obklopují. To se týká všech pozitivních i negativních věcí: dobré práce, spousty peněz, skvělých věcí, pravé lásky, skvělé postavy (těla), dobrých známek. To, o čem jsme si mysleli, že přinese pocit radosti, má jen prchavý účinek.
Například Phillip Brickman a kol. (1978) ukazuje, že si zvykneme na to mít peníze. A to i v extrémních případech, jako je výhra značné sumy v loterii. A navíc má taková výhra další negativní vliv. Hodnocení pocitu štěstí/radosti rok po události bylo v případě výherců loterie jen o 0,18 bodu vyšší než u kontrolní skupiny (stupnice 0-5). Přitom ti, kteří vyhráli, hodnotili své pocity už před výhrou o 0.45 bodu lépe než kontrolní skupina (šlo o retrospektivní hodnocení).
Co je ale zásadní, při hodnocení toho, jak si v současnosti užívají běžné radosti uvedli výherci hodnotu 3,33. Kontrolní skupina 3,82. Výherci tedy mají po výhře o 0,49 bodu menší radost z běžného života, z jeho běžných radostí. Autoři po zvážení alternativních vysvětlení argumentují, že je to způsobeno srovnáním a jakýmsi "vyblednutím" těch běžných radostí ve srovnání s vrcholným zážitkem, jakým byla výhra v loterii.
Daniel Gilbert říká: "Báječné věci jsou obzvláště báječné, když se stanou poprvé, ale jejich báječnost se opakováním vytrácí."
Když ti partner nebo partnerka poprvé řekl-a: "Miluji Tě", první polibek. To mělo jinou sílu, než když to říkal-a dnes ráno. Když dítě poprvé řekne "Mami" je o dost jiné, než když to slyšíš nevím po kolikáté o 15 let později.
Chybný odhad dopadu událostí
Nejen že se stávám obětí hédonické adaptace, ale především si to neuvědomuji. Proto mám tendenci přeceňovat emoční dopad budoucích událostí, jak co se týká jejich intenzity, tak délky. A to zejména ty negativní. Ať se jedná o známky ve škole, či cokoliv jiného.
Elaine Sieff s kolegy ve své studii požádala účastníky (n=50), aby na stupnici do 100 předpověděli, jak moc rozrušení se budou cítit po pozitivním a negativním testu na HIV.
| Předpověď | Skutečnost | |
|---|---|---|
| Negativní výsledek | 47,4 | 59,1 |
| Pozitivní výsledek | 94,7 | 77,6 |
Co mi přijde mimořádně zajímavé je fakt, že se tento odhad se zkušeností nezlepšuje a je pořád stejně špatný.
Peter Ayton a kol. (2007) studovali studenty autoškoly. Zjišťovali, jak předpovídají své emoce pro případ, že by u závěrečných testů neobstáli. Nejenže přecenili
jak míru, tak délku jejich zklamání, ale z této zkušenosti se ani nepoučili a jejich odhad byl špatný i při následujícím testu.
V té souvislosti je třeba zmínit FOKALISMUS, což je tendence myslet právě na jednu událost a zapomínat na to, že se dějí a budou dít i další. Náš odhad je díky tomu horší, než by mohl být.
Profesor Gilbert a kol. používají termín IMUNE NEGLECT, něco jako opomenutí imunity - myšleno psychologického imunitního systému, tedy že při předpovídání nebereme do úvahy náš obranný mechanismus, který nám pomáhá se s negativními událostmi vyrovnat. Usměj se. Ty budoucí špatné věci a události velmi pravděpodobně nebudou tak zlé, jak se teď zdá.