Den 25
My a oni
My to jsme my. A oni, to můžou být sousedé, jinověrci, komunální politici, vláda, lidé z jiné země, kultury... Jakákoliv skupina, která je nějak jiná, a o které vím nutně méně, než o té své a vůči které se pravděpodobně nějak vymezuji.
Mina Cikara a kol (2011) ukazují v laboratorním experimentu se sportovními fanoušky, jak nahlížíme na úspěch a neúspěch člena vlastní a soupeřící skupiny.
Během experimentu prováděli m.j. i funkční magnetickou rezonanci. Sledovali, jaké pocity fanoušci zažívají, když vyhraje vlastní tým, nebo ten soupeřící.
Selhání člena vlastní skupiny bolí, zatímco selhání člena soupeřící skupiny může přinášet potěšení.
Vyšší aktivita ventrálního striata při sledování porážky soupeře korelovala s větší pravděpodobností, že účastníci uvedli, že by byli ochotni agresivně jednat proti fanouškům soupeře (např. nadávat, urážet, fyzicky napadnout).
Výsledky ukazují, že staré mozkové mechanismy odměny/potěšení („reward system“) reagují nejen na vlastní odměny, ale i na neúspěchy konkurenční skupiny. Tento „skupinový odměnový systém“ může podporovat (i jen latentní) tendence ke škodění rivalům — čímž může přispívat k meziskupinové agresi.
Chvilku se nad tím zamysleme.
V případě sportovných týmů a jejich fanoušků jde obvykle o dvě jasně oddělené skupiny. Ale je tomu tak běžně i jinde v životě?
Hans Rosling a kol. (2018) ve své knize Factfulness hovoří mimo jiné o instinktu propasti. O tom, že jsme přesvědčeni, že existuje nějaká propast například mezi zeměmi západními (tedy rozvinutými) a rozvojovými. Mezi zeměmi chudými a bohatými. Mezi těmi zeměmi, kde umírá velké procento dětí a těmi, kde ne. Tento náš instinkt odráží filmy a příběhy o těch dobrých a zlých. O nás a těch druhých. O tom, že svět je bílý a černý. Všechny tyto falešné dojmy, o současném světě rozděleném do dvou, jasně odlišených skupin, mezi kterými je propast, Hans Rosling vyvrací. Existují chudá místa a země, ale 75% lidí žije ve středně příjmových zemích.
A co měřitelné akademické schopnosti? Jsou muži lepší v matematice než ženy? A když ne všichni, tak (velká) většina z nich?
Když budeme po jednotlivých letech vynášet do grafu výsledky testů z matematiky u mužů a žen, jak je ve svých zprávách uvádí College Board, dostaneme dvě křivky, kdy křivka týkající se mužů bude konzistentně výše, než ta patřící ženám. Tento rozdíl bude obzvláště patrný a dramatický, pokud svislá osa nebude začínat v hodnotě 0. To podporuje představu zdánlivě veliké propasti. Ovšem podívejte se, jak to bude vypadat, když graf vyneseme se svislou osou začínající v nule a zejména pak, když do grafu vyneseme počet jednotlivců s jednotlivými skóre. Drtivá většina žen má svůj mužský protějšek se stejným počtem bodů (skóre). Jen u těch nejvyšších skóre je v každé skupině o malinko více mužů, než žen.
Znamená to, že jsou muži obecně lepší v matematice než ženy, nebo alespoň velká většina z nich? Ani zdaleka.
V této statistice... V životě...
Tato kapitola není dokončena. Je na Tobě, na nás všech, abychom ji dokončili.