My to jsme my. A oni, to můžou být sousedé, jinověrci, komunální politici, vláda, lidé z jiné země, kultury... Jakákoliv skupina, která je nějak jiná, a o které vím nutně méně, než o té své a vůči které se pravděpodobně nějak vymezuji.
Mina Cikara a kol (2011) ukazují v laboratorním experimentu se sportovními fanoušky, jak nahlížíme na úspěch a neúspěch člena vlastní a soupeřící skupiny. Během experimentu prováděli m.j. i funkční magnetickou rezonanci. To, jaké pocity fanoušci zažívají, když vyhraje vlastní tým, nebo ten soupeřící, ale asi není třeba popisovat a dokládat výzkumy.
Jsou muži lepší v matematice než ženy? A když ne všichni, tak (velká) většina z nich?
Hans Rosling a kol. (2018) ve své knize Factfulness hovoří mimo jiné o instinktu propasti. O tom, že jsme přesvědčeni, že existuje nějaká propast například mezi zeměmi západními (tedy rozvinutými) a rozvojovými. Mezi zeměmi chudými a bohatými. Mezi těmi zeměmi, kde umírá velké procento dětí a těmi, kde ne. Tento náš instinkt odráží filmy a příběhy o těch dobrých a zlých. O nás a těch druhých. O tom, že svět je bílý a černý. Všechny tyto falešné dojmy, o současném světě rozděleném do dvou, jasně odlišených skupin, mezi kterými je propast, vyvrací. Existují chudá místa a země, ale 75% lidí žije ve středně příjmových zemích.
Ale zpět k otázce o mužích, ženách a matematice. Když budeme po jednotlivých letech vynášet do grafu výsledky testů z matematiky u mužů a žen, jak je ve svých zprávách uvádí College Board, dostaneme dvě křivky, kdy křivka týkající se mužů bude konzistentně výše, než ta patřící ženám. A to obzvláště, pokud svislá osa nebude začínat v hodnotě 0. To zdánlivě podporuje představu veliké propasti. Ovšem podívejte se, jak to bude vypadat, když graf vyneseme se svislou osou začínající v nule a zejména pak, když do grafu vyneseme počet jednotlivců s jednotlivými skóre. Drtivá většina žen má svůj mužský protějšek se stejným počtem bodů (skóre).
V knize... V životě...
Tato kapitola není dokončena. Je na Tobě, na nás všech, abychom ji dokončili.